JSEM MOC RÁD, ŽE RENČÍN JE...

VÁCLAV ZEMAN - akademický malíř

"S Vladimírem jsem se znal možná čtyřicet let, ale ne příliš často jsme se setkali. První dvě kresby jsou z doby, kdy tu vládli komunisti, to jsem se s ním a Honzou Steklíkem náhodou setkal v restauraci v Pardubicích a trochu jsme se zdrželi, ta třetí kresba je pro mou dceru Markétu, když končila gymnázium. Byl to hrozně dobrej kluk a je ho škoda."

LENKA LOUBALOVÁ - členka uměleckého souboru Klicperova divadla v Hradci Králové

"Když jsem v roce 1971 přišla do Klicperova divadla v Hradci Králové, které se ovšem právě před mým příchodem přejmenovalo na Divadlo Vítězného února, normalizace právě začínala, hrála se krásná hra. Jmenovala se Nejkrásnější válka a byla inspirovaná antickou hrou od Aristofana. Režíroval ji Miroslav Vildman, a napsal ji jeho kamarád Vladimír Renčín. Byl to muzikál, téma samo o sobě velmi vděčné, ženy odmítají sex svým mužům, kteří stále válčí a doma se objeví jen mezi bitvami, a celé představení bylo kouzelné. Chodila jsem se na něj dívat stále dokola, dokonce jsem v něm potom i zaskakovala v tanečcích. A protože Renčín s Vildmanem chtěli být co nejdokonalejší, chodili do divadla taky, a když viděli reakci diváků, nebo je napadlo něco nového, přidali to do děje. Tak jsem se s Vladimírem Renčínem seznámila, a mnohokrát jsme se potkali u skleničky vína buď v divadelním klubu, nebo v některé z hospůdek kolem divadla. Poznala jsem i jeho ženu a později i dceru. Vladimír byl moc příjemný člověk, kupodivu ne příliš veselý, ale to už tak někdy u komiků či kreslířů anekdot nejspíš bývá. Byla jsem u nich na návštěvě, bydleli tehdy kousek ode mne, a Vladimír mi maloval obrázky do památníku mých dvou dcer. Můj tatínek, který byl vášnivým sběratelem a znalcem v oblasti výtvarného umění, ex libris zvláště, nechal si udělat lístek, kde na hromadě knih sedí bibliofil a kouká do nebe. Byt Renčínových byl velice hezký, na Starém městě v Hradci Králové, skleník plný starých hrnečků, stěny s obrazy, zkrátka krásné posezení. Vladimír i jeho žena byli velice milí, vstřícní, i když z něj byl cítit jakýsi ostych. Pak se odstěhovali mimo Hradec, tak už jsme se v ulicích potkávali jen velmi vzácně, a když Vladimír onemocněl, dostávala jsem zprávy od jeho dcery Zuzky. Bylo to moc smutné, a dodnes se mi stýská po časech, kdy jsme se potkávali, podrbali, já jsem je zvala do divadla, a oni mi zpříjemňovali život. I když po té době, která i k nim byla dost krutá, se mi opravdu nestýská."

VAŠEK VAŠÁK - novinář, hudební skladatel a fotograf

"Když jsem odevzdal v Eminentu svoji první knihu fejetonů Jak nachytat lelky, napadlo nakladatele, že by bylo hezké, opatřit moje texty obrázky, a vyslovil jméno Vladimíra Renčína. Obrátil jsem se na kolegu fejetonistu Rudolfa Křesťana, který s ním dělal knihu Kos a kosínus, jestli na něj nemá telefon. Měl. Vytočil jsem tedy Renčínovo číslo a poprosil ho, aby mi knížku ilustroval. "Tak mi vaše fejetony pošlete, a když se mi budou líbit, domluvíme se." Líbily se mu a když jsem si pak byl u něj doma v Hradci Králové pro kresby, i já jsem byl nadšen. Tím spíš, když mi slíbil, že mi některé originály věnuje, což se také stalo. Současně jsme se domluvili na dalších dvou dílech. Tak vznikly knihy Jak posnídat lelky a Lelky z kabelky. Několikrát jsem se setkal s Vladimírem i v Praze, přestože velmi nerad cestoval. Fotografii s jeho kamarádem Vladimírem Jiránkem jsem pořídil při oslavě Renčínových pětašedesátin v předsálí Divadla Radka Brzobohatého. Je mi líto, že už o něm mohu hovořit jen v minulém čase. Měl jsem ho rád."

MIROSLAV POTYKA - kulturní pracovník v důchodu, Uherské Hradiště

"S Vladimírem jsem se osobně seznámil počátkem osmdesátých let minulého století, kdy Okresní kulturní středisko Uh. Hradiště představilo v galerii Panský dvůr v Uh. Brodě kolekci kreslířů Mladého světa (Renčín, Jiránek, Vyčítal, Barták, Holý a další). Akci jsme zopakovali o dva roky později a již v r. 1985 pak připravili Renčínovu autorskou výstavu (text do katalogu psal Jiří Suchý). Od té doby až do konce tisíciletí to pak bylo několik výstav v Uh. Hradišti, Uh. Brodě, v zámecké galerii v Buchlovicích a v Trenčíně. (V této souvislosti jsem si uvědomil, jak nedokonalé jsou seznamy Vladimírových výstav). Památná byla zejména výstava na zámku v Buchlovicích koncem osmdesátých let, kterou zahajoval (a napsal text do katalogu) Miroslav Horníček. Oba Mistři tehdy přijeli na Slovácko na tři dny a byli to nádherné zážitky, včetně návštěv vinných sklepů (z jedné si Horníček odnesl na čele tzv. Gorbačovův efekt), burčáku, Horníčkových hovorů u cimbálu apod. Zážitků bylo nespočet, vzpomínám, jak jsme po výstavě v Uh. Brodě za Vladimírem šli poněkud zkroušení, že někdo ukradl jeden obrázek... Tehdy se s klidem zeptal: "Víte, co na něm bylo?... Tak to znám, to si nakreslím znovu..." Vůbec měl k Uh. Hradišti a okolí srdečný vztah - Slováckým novinám navrhl (bez honoráře) kresbu pro redakční tričko, věnoval několik svých originálů do aukce na obnovu Slovácké búdy po povodních v r. 1997 apod. Nikdy nezapomněl poslat novoročenku (je to krásná sbírka!), potkávali jsme se i u něj doma a naposled jsme se viděli na vernisáži v Galerii Academia v Praze v r. 2001, kterou zahajoval (již ne zcela zdravý) Miroslav Horníček... Těžko dodat něco moudrého na závěr - snad jen, že je dobře, že kolem sebe máme Vladimírovy kresby, grafiky, knížky... A vzpomínky...

Fotografie z Renčínovy výstavy na zámku v Buchlovicích (na jedné je patrný Horníčkův Gorbačovův efekt...).

Originál kresba: odpověď na novoroční anketu do Slováckých novin, která pak posloužila jako moje novoročenka." 

JAN SKÁLA - majitel Galerie Dobré Bydlo v Plzni

Psal se rok 1990 a v pasáži tehdejšího Domu kultury v Plzni (který je dnes již zbouraný) byla domluvena v knihkupectví autogramiáda nové knihy Vladimíra Renčína, která začínala ve 14 hodin. Fronta v pasáži byla nekonečná, přes 50 metrů a bylo jasné, že do zavírací hodiny knihkupectví nemůže Mirek všechny stihnout, protože lidé s sebou neměli často jen jednu knihu k podpisu, ale několik a fronta se spíše prodlužovala a lidí přibývalo, jak chodili odpoledne z práce. Malá odbočka. Je potřeba napsat, že když jsem dostal darem v roce 1975 první originál a jako slušně vychovaný se zeptal, co jsem dlužen, bylo mi řečeno, že tentokrát nic. Ale protože jsem viděl u Renčínů jeden z pokojů ze všech stran až ke stropu obložený knihami a všiml jsem si, že se jedná mimo jiné i o samizdatové autory, napadlo mě a hned jsem se zeptal, jestli by mu neudělalo radost sehnání nějaké takové knihy z černé listiny. Měl jsem totiž už v té době známé vedoucí antikvariátů v Brně, Karlových Varech a Plzni. Všechno to byli moji dobří kamarádi a "lidé na správném místě", jestli mi rozumíte. Vladimír se po té informaci rozzářil a domluvili jsme se, že mi pošle seznam knih, které by, pokud se to někdy povede, rád získal. Za 14 dní mi skutečně přišel poštou seznam, byly to strojem psané čtyři stránky A4. Mně se podařilo sehnat asi 25 titulů knih ze seznamu od výše uvedených kamarádů a tentokrát jsem je naopak věnoval já. A proč to zde zmiňuji? Protože tehdy, při té autogramiádě jsme byli domluveni a Vladimír si přál, až to skončí, že by rád ještě navštívil ten antikvariát mého kamaráda a pak se půjde na večeři. Jenže autogramiáda skončila až někdy po 19 hodině, než jsme se přemístili do antikvariátu, bylo už skoro osm večer. Kamarád na nás přesto počkal, spolu se svými dvěma zaměstnanci, protože to byla pro něho velká čest a událost. Když si Vladimír vybral nějaké knihy, došlo i na malou autogramiádu knih mého kamaráda i jeho dvou prodavačů. A pak se to stalo. Jeden z těchto zaměstnanců přistoupil s otevřenou knihou Vladimírových kreseb a pravil: "Mistře, byl byste tak moc hodný a mohl mi sem napsat věnování - Starému volovi Vladimír Renčín???". Mirek se pousmál a to věnování tam opravdu doslova takto napsal.

Originál kresba: mohli jsme si tenkrát vybrat se ženou z několika již nakreslených, tento nakonec zvítězil a dostali jsme ho jako svatební dar. Mimo jiné i proto, že moje manželka je z jižní Moravy.

MILAN HALOUSEK - vzdělávací spolek KOSMOS - NEWS, Pardubice

Kresby Vladimíra Renčína byly vždycky má srdeční záležitost, snad proto, že jsem to jako Pardubičák k němu do Hradce "neměl tak daleko". Za mlada jsem si hodně jeho vtipy z Dikobrazu a dalších časopisů vystřihoval a nalepoval na karty, měl jsem toho možná polovinu krabice od bot (a druhá půlka krabice byl Vladimír Jiránek). Ale netuším, kde je tomu konec ... S Vladimírem Renčínem jsem se setkal osobně několikrát, poprvé to bylo někdy v roce 1978/1979, když jsem ho ze školního výboru SSM oslovil, jestli by nám pro naši střední školu nenakreslil diplomy pro celorepublikové branné závody středoškoláků. Tehdy za námi přijel, přivezl několik návrhů, jeden z toho se potom realizoval. Kde skončily ty návrhy i zbylé diplomy nevím, předpokládám, že někde v archivu průmyslovky a potom je někdo vyhodil do sběru. Škoda, dnes lituji, že jsem si něco z toho neschoval. Chodil jsem na všechny výstavy (občas jsem se vetřel i na vernisáž), které v Pardubicích, Hradci nebo Chrudimi Vladimír Renčín měl. Jednu jeho pardubickou výstavu jsem pomáhal i spoluorganizovat. V roce 1995 se uskutečnila v tehdejší umělecké galerii GONG, měl jsem při instalaci v rukou desítky originálních kreseb, některé známé z časopisů a novin, některé úplně nové, připravených právě pro tuto výstavu. Pamatuji si, jak jsem si se zájmem četl autorské poznámky na rubových stranách kreseb, upřesňující, jak má být konkrétní kresba v časopise zakomponovaná. A vzpomínám si, že jsem tehdy dokonce navrhl a obhájil, samozřejmě s následným souhlasem autora, že jedna kresba byla na výstavě vystavena tou rubovou stranou, plnou autorských poznámek a značek. Byl to takový drobný vhled do života tvůrce, který normální čtenář nevidí, a myslím, že se to líbilo. A ještě jednu vzpomínku bych rád přidal. V osmdesátých letech minulého století jsem dlouho pracoval v administrativní a technologické budově pardubického Telecomu v ulici Za pasáží. Na chodbách i v jednotlivých kancelářích bylo rozmístěno mnoho obrazů, grafik a kreseb předních československých umělců, ale i řada prací mladých východočeských tvůrců. Byla to taková živá obrazová galerie, která měla vysoký kredit v tehdejších uměleckých sférách. A na chodbě tam tehdy visely i dvě práce Vladimíra Renčína. Pokud si vzpomínám, tak kromě něj tam z této kategorie bylo ještě něco od Vladimíra Jiránka a Jiřího Wintera Neprakty. Jeden Renčínův grafický list visel na chodbě kousek od mojí kanceláře, hned vedle velké kresby Vladimíra Komárka. Při jednom setkání umělců, které se občas v galerii na našich chodbách konaly, se právě tito dva Vladimírové před svými pracemi na stěně sešli. Chvíli jsem poslouchal jejich špičkování a "kritiku" úrovně práce toho druhého - bylo velice milé a zábavné slyšet dva takové profíky povídat si o své práci. Škoda, že mě tehdy nenapadlo, se s pány vyfotit. Teď už je tohle všechno jen vzpomínka :-).

Na nástěnce nad mým pracovním stolem v České kosmické kanceláři visela dlouhé roky kresba, vystřižená z nějakého časopisu, která krásně spojuje svět Vladimíra Renčína a můj "vesmírný" svět. A právě tímto obrázkem bych se zde rád rozloučil ...

JAROSLAV HALUZA - vinař, Velké Bílovice

Někdy v roce 2001 jsem mu zavolal domů na telefonní číslo, které jsem našel ve Zlatých stránkách, a vyjádřil mu moje přání, zda by mi nakreslil nějaké obrázky. Zajel jsem za ním do Hradce, dovezl jsem mu ochutnat moje víno. No a od té doby jsme spolu měli bártrový obchod, já mu dodával vína a on mi kreslil obrázky, které se mi líbili. Také mi kreslil novoročenky pro moji firmu. Mám od něj všechny knihy podepsané, stejně jako kalendář ...přátelsky V. R., to byl takový jeho slogan. Miloval bílé suché moravské víno, pil jej, jak doma s manželkou, tak i s přáteli na rybách. Na moji radu nekoupil drahou prosklenou vinotéku, ale starší ledničku, kterou si dal do předsíně a tu měl vyhrazenou pouze na vína, které jsem mu vždy v počtu kolem 60 lahví přivezl. Pak jsme vždy seděli u kafíčka a povídali si asi 2 hodinky s ním a jeho paní.

JIŘÍ HRUBOŇ - sběratel kresleného humoru (snad i neoficiální archivář díla Vladimíra Renčína)

Kreslený humor sbírám od poloviny šedesátých let. Z počátku československý i zahraniční, s množstvím autorů různé kvality. Po nějaké době jsem pochopil, že takto je to nesmyslné a počet sbírek jsem zredukoval postupně asi na 15. I to bylo časově i jinak příliš náročné a bohužel jsem byl nucen omezit i další systematické rozšiřování některých dalších pro mne tvorbou i osobně velmi oblíbených kreslířů, např. Jiránka, Bartáka nebo Slívy, ale sběratelsky stoprocentně jsem se mohl věnovat pouze jedinému, a to tomu, který mi byl nejbližší, Vladimíru Renčínovi. V dubnu 1983 se mi dokonce podařilo se sním seznámit osobně (měl jsem tehdy velkou trému) a pak jsme udržovali kontakty dalších více než 30 let. Formy byly různé: telefony, maily, výstavy, besedy a prakticky každý rok osobní návštěvy v Hradci Králové, nebo ve Slatině a později i v Hoděšovicích. 

Z tohoto období přikládám dvě fotografie z roku 1985. Společnou fotografii, bohužel - přestože je fotografování desítky let mým dalším velkým koníčkem - nemám. Moje tehdejší "image" byla evidentně mírně inspirována - kým asi?

Zvláště v letech před sametovou revolucí byly pro mne tyto kontakty velmi posilující ...

Kromě archivace tvorby, včetně přehledů, které jsem panu Renčínovi průběžně poskytoval, jsem s ním dělal 2x rozhovor pro tisk, publikoval jsem o něm v novinách i na internetu a podílel jsem se i na jeho 3 výstavách (2 v Liberci, 1 v Praze).

Tuto kresbu mi pan Renčín věnoval v roce 1993 za výstavu v Liberci.

Vzpomínek mám mnoho, a to od humorných až po depresivní (rozloučení v roce 2017, na tzv. "poslední vernisáži", kde jsem zároveň i fotografoval), tak alespoň několik z nich.

SPOLEČNÉ HOBBY - HOUBAŘENÍ: Měli jsme mnoho společného - letitou praxi, sportovní styl hledání, potěšení z konzumace houbových specialit, shodné atlasy hub (Dr. Hagara), ale také jeden zásadní "rozpor": Stroček trubkovitý, který se u nás na Liberecku příliš nevyskytuje jsem prakticky neznal a přitom se jednalo o nejoblíbenější houbu pana Renčína. Tím moje houbařské renomé sice poněkud utrpělo, ale ne na dlouho. Poslali jsme např. recept na "houby ala matjesy", včetně vzorku a bylo to doceněno, po čase jsme začali každoročně předávat (posílat) směsi sušených hub (bez Stročků) a děláme to dodnes.

SBĚRATELSKÁ RADOST V SOUVISLOSTI S DAREM OD SBĚRATELE: Impozantní knihovna pana Renčína zahrnovala více než 10 000 svazků, ale přesto stále některé, o které hodně stál, sháněl. Jednou z nich byl "Chrám i tvrz" Pavla Eisnera, velmi známé dílo o českém jazyce, vydané naposledy v roce 1946 a v době socialismu téměř nesehnatelné. Mně se ji ale sehnat podařilo (přesněji mé paní od jejího příbuzného) a tak jsem ji v Hradci předal. Pro mě, jako sběratele, kterého svým dílem mnohokrát potěšil, bylo zajímavé sledovat euforii sběratele Renčína. Mimochodem pro dárce okamžitě vyhledal atraktivní litografii, takže následně se další euforie dostavila u mě.

KDYŽ POBAVÍ KOUZLO NECHTĚNÉHO: Asi před 15ti lety jsem připomněl manželům Renčínovým historku z roku 1988. Tehdy jsme se sešli v Liberci před S-klubem, kde byla na programu beseda (tehdy jsem byl v euforii já, protože jsem dostal darem nádherný kalendář IBM). Během konverzace jsem uvedl, že jsem prodělal boreliózu a protože Renčínovi nevěděli, o co se jedná, zeptali se. Než jsem stačil odpovědět, vysvětlila vše moje paní (mikrobioložka) takto: "no, v podstatě to je jako syfilis" ... Než uvedla vše na pravou míru, tak bych nejraději skočil do nejbližšího kanálu, kdyby měl otevřený poklop. Popravdě málokdy jsem viděl manžele Renčínovi tak rozesmáté jako tehdy.

Jsem vděčen osudu, že jsem měl možnost se s člověkem formátu pana Renčína potkat.