Vyznání městu - Hradec Králové
Vyznání Vladimíra Renčína městu: HRADEC KRÁLOVÉ
Do Hradce Králové jsme se přistěhovali, když mi bylo sedm let. Město na mě udělalo velký dojem. Nikoli svým urbanistickým pojetím, ani slovutnými jmény Pospíšil, Ulrich, Kotěra, Gočár, ale přistěhovali jsme se z malé vísky ve Šluknovském výběžku, a tehdy by mě ohromilo každé město. Na vesnici jsme si v potoce pouštěli lodičky a nesměli na louku, kde se bělilo prádlo, a Hradec mě přivítal velkými domy, obchody, širokými ulicemi, množstvím lidí, pouličním provozem. Zabydleli jsme se ve Střelecké ulici poblíž Ulrichova náměstí, na štěrkové ulici jsme hrávali kopanou, v zimě jsme kus ulice pokropili a hráli na vzniklém ledovém plácku hokej.
V rámci zmíněného pouličního provozu bylo občas nutné přerušit hru a nechat projet automobil. Vzpomněl jsem si na tehdejší hry nedávno, když jsem na stejném místě čekal, až se přežene kolona aut a já budu moci přejít ulici. Kopanou jsme hráli i přímo na Ulrichově náměstí nebo před Novákovými garážemi. Nevím proč, ale v paměti mi uvízl člověk, který nás tam napomínal, že běháme za míčem a hulákáme v den, kdy zemřel prezident Klement Gottwald. Bylo mi divné, proč při těch slovech pláče. Smutek byl veliký a starosta František Ulrich přišel zkrátka, jeho náměstí bylo přejmenováno na Gottwaldovo. Důvěrně jsme mu i nadále říkali Ulrichák. Oblíbil jsem si toto náměstí a rád jsem se pohyboval v trojúhelníku náměstí, Centrál, nádraží. Stejně tak stačilo pár kroků na opačnou stranu a hned jste měli město za zády. S kamarády jsme zkoumali i svět za humny. Se stavbou staré Labské kotliny se teprve začínalo a podél staveniště jsme se dostali stromořadím k řece, k soutoku Labe a Orlice. Tam jsem vydržel celé hodiny. Tmavá voda Labe se spojovala s nazelenalou Orlicí a na březích obou řek čekali rybáři na úlovek. Tam jsem si umínil, že až budu velký, stanu se rybářem a také budu chytat ryby. První polovina přání se mi splnila, rybářem jsem řadu let. Od soutoku jsme zpravidla zamířili přes luka k malému písníku ve Farářství, někdy až na Borovinku, a vraceli se přes Temešvár.
Obřadem pro mě byly i návštěvy fotbalových utkání na starém škvárovém hřišti na břehu Orlice. Nejkratší cesta k hřišti vedla přes Jiráskovy sady a dřevěnou pontonovou lávku. Fotbal mě sice zajímal, ale už jsem se těšil, až rozhodčí odpíská konec utkání a půjdeme zase přes lávkový most. Zbožňoval jsem výpravy podél náhonu od Masarykových škol do luk za Hradcem směrem na Opatovice. Náhon už není. Zahrnuli ho. Nejsou ani zahrady, do kterých jsme se vkrádali, zákoutí, kde jsme ochutnávali první cigarety, aleje, kterými jsme se potloukali.
Jsou sice jiné zahrady, jiná stromořadí, ale už ne ty naše. Stal jsem se pamětníkem, stejně jako býval pamětníkem můj otec. Pocházel z Plotišť a Hradec měl moc rád. Často si o něm četl v knížkách a vím, že jsem mu vždy udělal velkou radost knížkou o Hradci a okolí, kterou jsem vyhrabal někde v antikvariátu.
Měl chuť mi o starém Hradci vyprávět, ale mě to příliš nezajímalo. Dozvídal jsem se, že tam, co je dnes Ulrichovo náměstí, byla louka, kterou vedla pěšinka k Labi a k Bílé věži za vodou, jaké obchůdky byly na Velkém náměstí, kde na Pražském kovárna a jak se po Hradci procházel starosta František Ulrich.
Také mě někdy svrbí jazyk a vyprávěl bych svým potomkům, co kde bývalo a co už není. Ale cítím, že je to příliš nezajímá. Jejich chyba, za trest budou také jednou pamětníky. (1999)