JSEM MOC RÁD, ŽE RENČÍN JE...

Oblíbený nemluva z Hradce Králové, Vladimír Renčín, se narodil 6. prosince 1941 v Pečkách u Kolína. Narodil se v takzvaném smíšeném manželství, mamince Aničce, pocházející ze Sudet a tatínkovi Josefovi, úředníkovi finanční stráže. Z Peček se brzy všichni, i se starším bratrem Josefem, odstěhovali do rodiště maminky, do Šluknovského výběžku. V únoru roku 1945, když rodiče viděli letecké svazy přelétávající nad jejich domem, tak usoudili, že bezpečněji bude u příbuzných v Drážďanech. Ale zde zažili a přežili bombardování, kdy během dvou dnů osm set bombardérů srovnalo město se zemí. Po válce byli dědeček s babičkou odsunuti do Německa. Maminka mohla zůstat, protože měla za manžela Čecha.

Zpočátku měl malý Vladimír lehké jazykové problémy, pletla se mu čeština s němčinou, ale v roce 1947, po přestěhování do Hradce Králové, už mluvil jen česky.

V té době se už maminčiny sukně nedržel, a přestože každé odpoledne trávil na ulici, v parku nebo přilehlých zahradách, nakonec stejně vždycky skončil u knížky. Četl vše, co mu přišlo do ruky, třeba i v noci s baterkou pod peřinou. A když přečetl tatínkovu a bratrovu knihovnu, chodil si knihy půjčovat ke kamarádům. Když pak zjistil, že už si od nich nic nového nepřinese, přihlásil se do všech hradeckých knihoven. Z přečtených knih si dělal výpisky a postupně je zpestřoval črtáním obrázků. Začal chodit i do houslí. Měl stejnou učitelku jako pozdější virtuos Svěcený. Jenomže jeho chválila, zatímco jeho rodičům vzkázala, aby se zamysleli, jestli to nejsou vyhozené peníze. Byly. Ale spíš než výtvarníkem, chtěl být tenkrát popelářem nebo hvězdářem. Hvězdářem chtěl být poměrně dlouho, než zjistil, že je k tomu potřeba matematiky a fyziky. Ale v tom dvakrát nevynikal, tak z toho vycouval. Zkoušel také judo, ale skončilo to naraženou páteří. Ale co ho dlouho drželo, tak to byla žurnalistika. Dokonce jeden čas vydával pro sebe a své kamarády školní časopis. Textů ubývalo a kreseb přibývalo. 

„Tichá voda břehy mele,

včera dělal jednatele,

dneska dělá předsedu!“

Toto trojverší si napsal ve druhé polovině padesátých let. 

V sedmnácti ho ještě nenapadlo, že by své kresby mohl publikovat. To kamarád Petr Krul, tehdy student novinařiny a praktikant v Zemědělských novinách, kresby nabídl redakci. Jednou ráno při cestě do školy si koupil noviny, otevřel je až ve vyučování pod lavicí a byla tam. Jeho první kresba bez uvedení autora. Vyšla v Zemědělských novinách 23. května 1959 na straně pět.

Tato kresba mladého Renčína napadla ve škole při hodině ruštiny. V čem je vtip kresby? Fotograf pase po unikátním snímku, proto nanosí na železniční trať hromadu kamení a čeká, až na ní vykolejí vlak.

Po ukončení ekonomické školy v Hradci Králové, začínal jako inventurník a v roce 1961 posílil Československou lidovou armádu. Knížky s sebou vláčel věčně, i na vojně. Kolega Řezáč, který s ním sloužil v kasárnách na plzeňských Slovanech, na něj ještě po letech v Hradci pokřikoval, že je ten, který měl na vojně dvě skříňky. V jedné prádlo a přilbu a v druhé knihy.

Po vojně začínal v závodním časopise Železnobrodské sklo. Protože neměl dostatečnou praxi a podnik zase neměl nezbytný příděl novinového papíru, dohodli se, že se nejdřív někde "vyučí". A tak se základům novinářského řemesla přiučil v Novinách Jablonecka. Začínal tam jako elév a byl taková děvečka pro všechno. Seznamoval se nejen s novinářskou praxí, ale i s regionem. Učil se také fotit. A protože v Železnobrodském skle stále novinový papír nebyl, tak někdy v polovině roku 1963 ukončil své působení v Novinách Jablonecka a našel si volné místo v okresních novinách v Chomutově. V té době se oženil a žil tak na několik stran: manželka v Železném Brodě, rodiče v Hradci Králové a zaměstnání v Chomutově. Po nějaké době se vrátil i s rodinou do Hradce a tam už zůstal. Z manželství jsou děti, syn Vladimír (1963) a dcera Zuzana (1973). Po návratu do Hradce Králové dělal víceméně náhradní práce, mimo jiné i v národním podniku Elektrokeramika. Později se mu podařilo uplatnit jako propagační pracovník a částečně i výtvarník v Pramenu v Hradci Králové. Při návratech domů kreslil a kreslil. Z cest po pražských redakcích, kde nabízel své kresby k publikaci, nebyly honoráře nijak povzbuzující. Často přivezl domů jen pár korun. Až jednou mu z pražské redakce napsali, že by měli zájem o trvalou spolupráci. A tak začala spolupráce s časopisem Mladý svět, kde první kresba vyšla 12.září 1960 a následně s Dikobrazem, kde vyšla první kresba 13. září 1962. Ale tady se musím trošku opravit, protože vůbec první kresba v Dikobrazu vyšla už 3. listopadu 1960, ale pod jménem X. Kuzma, jak vzpomíná tehdejší výtvarný redaktor Dušan Motyčka: "Vláďa Renčín? Za toho poprvé přišel do redakce tatínek se sadou jeho kresbiček. Jednu jsem vybral k otištění, ale zapomněl jsem si poznačit jméno autora, tedy Vladimíra Renčína. Za několik měsíců byla kresba uveřejněna. Pod obrázkem byl uveden autor F. X. Kuzma. Jiné jméno mě totiž nenapadlo. To byl tedy Renčínův první krok do světa kumštu."

Mladý svět - 12. září 1960

Dikobraz - 3. listopadu 1960

Dikobraz - 13. září 1962

Každý začínající kreslíř většinou z něčeho vychází. U Vladimíra Renčína jsou jeho vzorem francouzští kreslíři – Siné, Bosc, Chaval, ale především je to Jean-Jacgues Sempé. Z domácích autorů pak Josef Lada, Antonín Pelc a také o tři roky starší Vladimír Jiránek. Hledání stylu bylo obtížné, neměl žádné výtvarné vzdělání, navíc jeho nadání nebylo od přírody valné, takže začínal od výtvarných prvopočátků.

V roce 1965 byl přijat do Svazu výtvarných umělců a v té době se rozhodl, že se bude kresleným humorem živit profesionálně. Rodiče byli zoufalí, prosili ho, aby si našel poctivou práci a na to pochybné kreslení si nechal volné chvíle. Skoro z toho byla rodinná tragédie. Ale Renčín byl umíněný. S tatínkem se usmířil později, když viděl jeho první úspěchy, začal mu fandit, a dokonce se zpočátku staral o jeho archiv. Tím jak se Vladimír Renčín k sobě stával kritičtější, tak jednoho dne celý svůj archiv vyhodil. Styděl se za své toporné začátky, některé své kresby dokonce překreslil.

Od druhé poloviny šedesátých let se přiřadil ke skupině progresivních karikaturistů "Polylegran" kolem redakce Mladého světa (název navazující na slavný československý originál Polyekran na světové výstavě Expo 58 v Bruselu).

V roce 1968 začaly pravidelně v časopise Ohníček vycházet příběhy čtyř kamarádů pod názvem BOŘÍKOVY LAPÁLIE od Vojtěcha Steklače, krásně ilustrované Vladimírem Renčínem. Tato spolupráce trvala do roku 1974.

A byla tu první nabídka na ilustrování knihy v roce 1969. Jednalo se o knihu veršů a próz Rudolfa Křesťana s doprovodem Renčínových kreseb s názvem KOS A KOSÍNUS.

První jeho kniha kreseb v zahraničí vyšla v NSR v roce 1971 s názvem IMMER NUR DAS EINE.

Renčínovy kresby najdeme v mnoha jeho autorských knihách, na desítkách knih se podílel jako ilustrátor, ať už u nás, tak i v zahraničí. Ilustroval články i knihy nejen z běžného života, ale i z oblasti matematiky, biologie, doprovázel statě o fyzice, lékařství, chemii, robotice, archeologii. Jeho kresby se objevují v novinách, časopisech, na obalech gramofonových desek, CD, DVD,  v nástěnných a stolních kalendářích, na známce, pohlednicích, leporelech, pexesech, novoročenkách, vinných etiketách, plakátech. Jednu krásnou kresbu najdeme i v Galerii filmových klapek Zlín z roku 1999.

Vladimír Renčín vytvořil řadu originálních grafických listů, které vznikaly v litografické dílně přítele Tomáše Svobody v suterénu jednoho pražského domu.

Nelze tu nevzpomenout na web: GALERIE VLADIMÍRA RENČÍNA, která se na konferenci ISSS 1999 stala první internetovou vernisáží na českém trhu.

Renčín má za sebou víc jak stovku samostatných výstav nejen u nás, ale i v zahraničí. Jeho první výstava se konala v roce 1967 v Hradci Králové. Nejšťastnější byl na výstavě na Staroměstské radnici v Praze v roce 1982. Výstavu navštívilo na 140 000 rozesmátých návštěvníků. Mohlo jich být určitě víc, kdyby zrovna nezemřel tehdejší prezident Sovětského svazu Brežněv, a výstava byla násilně ukončena.

V jednom z rozhovorů z roku 1971 Vladimír Renčín odpověděl: "Pořád se učím kreslit, protože nakreslit třeba děti není jednoduché. Takový Bořík a jeho kamarádi z "lapálií" v Ohníčku, to byli zpočátku samí dědci - jenže malincí. Ve škole jsem kreslil mizerně, jednou mi dokonce učitel přikázal, zatímco třída kreslila hranoly a kužele, abych namaloval koš na odpadky a svůj výtvor do koše zrovna zahodil, protože jinam se nehodí. Dnes už je to poněkud lepší."

A jeho technika? Při malování si vždy pečlivě vybírá pera a nedá dopustit na nejobyčejnější anilinky a vodovky. A stejně tak je věrný svým postavičkám Dlabáčka (ten s tím knírkem) a Rambouska. Tyto figurky se v jeho kresbách objevovaly vždycky, ale systematicky a vědomě se narodily v letech 1970-1971. A časem se objevila ještě Marie.

Jedním z duchovních otců těchto tuláků byly postavy Voskovce a Wericha z předscén jejich Osvobozeného divadla. Jan Werich je jediný člověk, kterému, jako svému velkému vzoru, napsal dopis. Psal mu v době, kdy začínal kreslit. Byl to dopis plný obdivu a také přání, že by byl moc rád, kdyby se kus jeho moudré životní filosofie projevil v jeho kresbách.

Počátkem 70. let Renčína napadlo, že by bylo účelné v některém časopisu týden co týden uveřejňovat na stejném místě dialogy obou protagonistů. V redakci Dikobrazu se tehdy tvářili rozpačitě, v německém Pardonu mu dali celou stránku. V Dikobrazu pak změnili názor, ale redakce chtěla, aby ústřední postavy měly jména. Tak se posléze uchýlil ke jménu Dlabáček. Muž v placaté čepici zůstal anonymní a provizorně ho označil …. a spol. Tato zkratka zahrnuje ostatně i další osoby z Dlabáčkovy party. Tu a tam k nim poslal jistého Rambouska. Takový byl původní Renčínův záměr. Ale pro mne to vždy jsou Dlabáček a Rambousek. Ti dva jsou přátelé, ale vykají si. Měli to být takoví vandráci, pohybující se po světě, kteří komentují vše, co vidí. Dlabáček, Renčínův kamarád, kterého jednou po ránu potkal a tak se ho zeptal: “Honzo nevadilo by ti, kdyby se ta moje postavička jmenovala Dlabáček?“ A on na to, že je mu všechno jedno. Postava Rambouska žila jen krátce. Především proto, že jednou, na vernisáži výstavy v Brně, přišel za Vladimírem Renčínem jistý pan Rambousek s tím, že mu velice vadí používání jeho jména na jeho kresbách. Vladimír Renčín se tedy k jeho jménu pak vrátil jen jednou v kresbě, kde stojí Dlabáček s přítelem se sklenkou v ruce a Dlabáček volá do kraje: “Připíjím všem lidem dobré vůle, kromě Rambouska, který mi dluží dvacet korun.“ Bylo to v době konce roku. Nebyl to záměr, ale odezva přišla záhy. Začaly chodit obálky a složenky, které posílali Rambouskové. Jeden dokonce připsal: “Posílám tu dvacku proto, že chci do nového roku vstoupit s čistým štítem.“

A kde bere Vladimír Renčín náměty? Přímo ze života. Něco vidí, něco si přečte z novin, které si každé ráno kupuje, leccos zaslechne v rádiu nebo televizi, něco odposlechne od lidí. Zrodí se nápad, text. A aby text odpovídal jeho představě, nápadu, to mu dá víc práce, než samostatná kresba. Správnému slovosledu a gradaci textu věnuje maximální pozornost, někdy stačí přehodit pár slov a kresba ztrácí mnoho na účinnosti. Hotový text s kresbou ještě přebere a to dobré pustí do světa. Řídí se citem. 

Bylo období, kdy měl Vladimír Renčín zákaz publikování v celé republice. V létě roku 1974 přijeli na jejich chalupu dvě auta s příslušníky Státní bezpečnosti se spisem o zahájení trestního stíhání. Co bylo jeho důvodem? Publikování v zahraničí, údajně bez souhlasu našich úřadů, i když posílal kresby do zahraničí přes oficiální agentury. A především rok 1968. Tenkrát hodně publikoval v regionálních novinách, celou řadu kreseb mu otiskla hradecká Pochodeň. Reagoval na tehdejší události dosti tvrdě, až do jara 1969, kdy vše skončilo. Ale místní funkcionáři mu tu odvahu neodpustili, počkali si, a pak, v roce 1974, mu všechno vrátili i s úroky. Začalo velmi složité životní období. V té době pracoval - s pomocí přátel - jako výtvarník Krajské galerie v Hradci Králové a občas publikoval v zahraničí. Měl velké problémy uživit rodinu.  Když kreslil, musel si odpustit dlouhé texty. Některé věci se ani nedají přeložit. Obrázky bez textu musely být blízké všem lidem, nehledě na jazykové bariéry. U nás nemohl publikovat až do roku 1977. Renčínovi se nicméně dostalo jisté satisfakce. " Když mi úřednice na prokuratuře vracela s kyselým obličejem důkazy o mé zradě, všiml jsem si, že má na stole pod sklem moje obrázky."

Z Pochodně 1968:

Z Pochodně 1969:

Několik let pak měl Vladimír Renčín velké dilema, a dost tím trpěl. A sice, jestli neměl po roce 1968 odejít do zahraničí. Často o tom s kamarády diskutovali. V osmdesátém roce mu bylo dokonce nabídnuto vystěhování. Nakonec byl moc rád, že nikam neodešel.

V letech 1976 až 1977 vznikal večerníčkový seriál O ZVÍŘÁTKÁCH PANA KRBCE, které kreslil právě Vladimír Renčín, namluvil Josef Abrhám, a to podle scénáře Stanislava Havelky a Petra Chvojky. Seriál měl třináct dílů po osmi minutách. Na počátku ho práce velmi bavila, ale ke konci by už nejraději od všeho utekl. Velkou zátěží bylo cestování z Hradce Králové do Prahy a zpět. Během práce na seriálu se však mnohému naučil. Poznal z blízka práci na animovaném filmu, byl nucen respektovat a nakreslit i zcela konkrétní věci: noční les, zámecký kočár, renesanční truhlu, stanový tábor a samozřejmě nakreslit širokou plejádu zvířat: kocoura, kavku, kozu, sovu, pavouky. A když přesně nevěděl, jak má některé zvířátko zakončené nohy, tak si pomáhal tím, že je ukryl do trávy, nebo když potřeboval nakreslit kozu, sousedka ji k nim přivedla na dvorek. Na tento Večerníček navazuje dalších třináct dílů po devíti minutách s názvem STRAŠIDLA NA KULÍKOVĚ z roku 2010.

ZVÍŘÁTKA PANA KRBCE, tak se jmenuje představení loutkového divadla Jiskra, na jehož přípravě divadlo spolupracovalo se všemi autory předlohy. Premiéra byla 28.11.1998. Další loutkové představení pod názvem STRAŠIDLA NA HRADĚ KULÍKOVĚ mělo premiéru v roce 2011.

V roce 1990 spoluzakládal oblastní sdružení Unie výtvarných umělců v Hradci Králové.

V roce 1996 je jedním z osmi zakladatelů  společnosti DOSIO o.p.s. v Hradci Králové. Název společnosti je původně zkratkou popisu činnosti - DOstupné Služby Imobilním Občanům.

V roce 2006 nakreslil logo a několik dalších kreseb pro litoměřickou DIAKONII v Terezíně. Jak k této spolupráci došlo? Na to mi odpověděl Mgr. Zdeněk Bárta. "V roce 2006 jsme otevírali nový projekt litoměřické Diakonie v Terezíně, jménem KLOBOUK. Tak jsem Mistra několikrát navštívil - požádal jsem jej, aby nám nakreslil logo pro toto chráněné pracoviště. On nám zdarma vyšel vstříc a několik kreseb s kloboukem nám vytvořil. Byl to úžasný člověk, jak jsem jej poznal." DIAKONIE ČCE je zařízení církevní služby Českobratrské církve evangelické, která pomáhá těm, kteří se v důsledku věku, zdravotního postižení či jiného ohrožení dostali do nepříznivé životní situace.

Renčínovou představou, jak má kresba zapůsobit na diváka, je přirovnání k chodu čtyřtaktního spalovacího motoru: sání, komprese, expanze a výtlak. Ve čtvrté fázi si čtenář snad něco z kresby přivlastní.

Životní partnerkou Vladimíra Renčína je manželka Míla, která ho vždy, i v těch nejtěžších chvílích podporovala. Sám Renčín o ní říká, že je to vzácný člověk a partner, který vydržel obtížné začátky. Manželce je vděčný i za to, že když se začal vznášet nad zemí, velmi efektivně mu přistřihla křídla. Jak říká Vladimír Renčín: “Člověk musí být při zemi, neměl by se brát moc vážně.“ Kdysi chodil po lese a hledal inspiraci. Najednou se zvedl vítr a vzduchem zaplachtilo jakési torzo časopisu. Na obálce se objevila jeho kresba, ale byla jaksi „použitá“. Hned měl o čem přemýšlet. Z pocitů beznaděje mu pomohl velký přítel Vladimír Jiránek. Byl to on, kdo mu věnoval hodiny času při rozboru kreseb a řadu přátelsky znějících připomínek. Pro začínajícího kreslíře měly cenu zlata. A vzpomíná na přítele Vladimíra Komárka, jenž v sobě celý život nesl trauma. Jak z nepřátelského přijetí na AVU, odkud musel po roce odejít, tak z rozhovoru s Janem Zrzavým, kterého kdysi požádal o názor na přinesené kresby a on ho mezi dveřmi vyhodil. Oba zážitky ho vedly k tomu, že začínající autory vždy přijal a snažil se poctivě říct názor na jejich často neumělé kresby.

A jak to mají Renčínovi s chalupou? Chalupa má pro Vladimíra Renčína ohromný význam. Tráví na ní daleko víc času, než doma, v Hradci Králové. "Chalupa chce svoje, i když na ni rozhodně nechci strávit svůj střední věk. A zahrada je veliká. Plot chybí, musel jsem proto zabalit stromky, aby mi je zajíci neokousali. Pomalu potkáte spíše medvěda než ušáka, ale já mám pocit, že všichni zbývající se usadili u mé chalupy. Natřel jsem stromky speciální chemikálií proti okusu, jenže těm mým zajícům to snad ještě víc chutnalo. Pro mne je nejkrásnější přijít ráno do zahrady a utrhnout si jablko. Když jsou uskladněná, už to není ono. Jak říká můj přítel malíř Vladimír Komárek, stále se přebírají a berou napřed ta nahnilá, až se vlastně celý rok jiná nejedí. A zelenina? Půda tu není dobrá. Je kamenitá, chudá. Navíc k tomu nemám vztah." Renčínovi mívali chalupu u Třebechovic, přímo na břehu řeky Orlice. Vždy, když se brouzdal u Orlice na rybách, bylo to fajn a mělo to atmosféru Proškovic přívozu z knih Oty Pavla. Při pobytu na chalupě se často stávalo, že kdokoliv měl v Hradci dlouhou chvíli, sedl na kolo nebo do auta a na chalupu dojel. Bylo tam pořád plno lidí. Když jednou před vraty měli plno aut a kol, řekli si s manželkou, že budou hledat novou chalupu. A našli si novou chalupu u řeky Zdobnice v Orlických horách. Na té si Vladimír Renčín konečně z chléva vytvořil ateliér. V každém výklenku chléva kdysi stála kráva. Museli zdi otlouct až na kameny, žádná hezká práce to nebyla. Ale ateliér vypadal moc hezky. To, co tu vznikalo, taky.

Renčínovi kdysi vlastnili psa, kokršpaněla jménem Sandy, a barevnou perskou kočku, Báru - další členové rodiny. Kočka byla dcery Zuzanky a moc si oblíbila tatínka a jeho pracovnu. Bára často znuděně ulehávala na stole tatínkovy pracovny. Pan Renčín k tomu jen poznamenává: “Tady sedí pořád a taky mi chodí po kresbách. Nejhorší je, že pouští chlupy a ty se mi dostávají do pera. Obvykle obrázek rozmažu. Ale nevyhodím ji, zvykl jsem si.“

A kdy se kvůli karikatuře bál nejvíc? “Nevím, jestli bál, ale s velkým napětím jsem čekal na reakci komunistů, když vyšla moje první kresba v americkém týdeníku Time. To bylo tehdy něco docela neobvyklého.“ V novodobé historii měl největší opletačky s Václavem Klausem, který si vzal několik jeho kreseb dost osobně, ačkoliv osobní byla jen ta s textem: “Češi, nekraďte nám tady pera.“

Za svůj největší úspěch považuje Vladimír Renčín skutečnost, že se přes všechna příkoří dokázal kresbou uživit. Že ho kreslení nikdy nepřestalo bavit. Vždycky kreslil jen to, co kreslit chtěl a nikdo mu do toho nemluvil.

V roce 2015 se kvůli vážné nemoci stáhl do ústraní a přestal veřejně publikovat. 

Musím zde citovat slova Františka Nepila: „Vladimír Renčín říká svými kresbami to, co já cítím a co si myslím, a říká to tak přesně, jak to vyslovit buď nedovedu, nebo si to netroufnu. Navíc je pro mne jedním ze zdrojů radosti. Kdo už kus cesty životem ušel, ten ví, že se dá žít bez másla i bez nových bot, ale vytratí-li se ze života radost, ztrácí člověk k životu chuť.“

V jedné zahraniční publikaci je tam v rejstříku pěkně za sebou uvedeno:

REMBRANDT – RENCIN – RENOIR. A to hovoří za VŠE…

Vladimír Renčín zemřel 4. 10. 2017.

VLADIMÍR RENČÍN - televize a rozhlas:

24.12.1984 – televizní pořad Divadélko pod věží Marie Rottrové,

1986 – rozhlas, Setkání s Vladimírem Renčínem (+ Rudolf Křesťan, Ivan Mládek)                (Vltava),

13.7.1988 – televizní pořad Slovo dalo slovo, aneb někdo ať je vousatý,

S kresbou se setkáme v televizním spotu na Škodu Favorit/Forman z roku 1989 (?).

1991 – rozhlas, Přišel po večeři (Čro HK),

1991 – televizní pořad Návštěva u Vladimíra Renčína,

17.11.1996 – GENUS – život kreslíře Vladimíra Renčína pohledem Jana Špáty –                           dokument,

13.3.2000 – rozhlas, Kavárna Bohemia (hovory o lidech, věcech a událostech)                             (Praha),

26.11.2001 – rozhlas, K 60 tým narozeninám Vladimíra Renčína (Radiožurnál),

23.1.2002 – televizní pořad Na plovárně Marka Ebena,

16.6.2003 – televizní pořad Krásný ztráty – rozhovor s Michalem Prokopem,

18.9.2004 – rozhlas, Voskování (+ Rudolf Křesťan, Pepa Nos) (Praha),

1.12.2006 – rozhlas, Host do domu (Praha),

26.12.2009 – rozhlas, Nedělní ráno s Rudolfem Křesťanem.

Také díky rozhlasovému archivu si můžeme připomenout, co na sebe posluchačům hradeckého rádia prozradil. 

VLADIMÍR RENČÍN je držitelem řady cen a ocenění:

1969 – peněžní cena ONV Písek,

1978 – jednu z deseti cen na Světové galerii ve Skopiji,

1981 – Kragujevec, Jugoslávie, stříbrná medaile na 1. mezinárodním festivalu                      protiválečné karikatury,            

         - cena ministra kultury, Istanbul, Turecko,

1983 – Zlatý osten Dikobrazu,

1984 – Stříbrný osten Dikobrazu,

1985 – Zlatý osten Dikobrazu,

1985 – Gabrovo – Zlatý Ezop,

1987 – San Antonio na Kubě, hlavní cena,

         - stříbrná medaile z NSR za kalendář pro IBM,

         - bronzová medaile z Japonska za kalendář pro IBM,

1988 – Stříbrný osten Dikobrazu,

1996 – Hradec Králové, laureát Hradecké múzy,

1997 – Čestné členství Přátel přírody,

2004 – Výroční cena Etického fóra ČR za osobitou prezentaci humanitní a etické                  tématiky výtvarným dílem a za osobní a občanské postoje,           

2005 – Plzeň, první cena v národní soutěži Prazdroj českého kresleného humoru,

2006 – nositel Výroční ceny České unie karikaturistů – tzv. Řád bílé opice (název                vychází ze znaku unie), za významnou životní tvorbu kresleného humoru a              jeho popularizaci,

2011 – 28. října udělil prezident republiky Václav Klaus státní vyznamenání Za                    zásluhy o stát v oblasti umění,

         - Čestné občanství – Slatina nad Zdobnicí,

2013 – za sérii kreseb v deníku Právo získal Novinářskou cenu v kategorii Nejlepší              česko-slovenský kreslený vtip, komiks nebo karikatura,

2014 – za dlouhodobé příspěvky do vědeckého časopisu Živa získal cenu Antonína              Friče,

2015 – ocenění Čestného občana města Peček.

2017 - Laureát Ceny dr. Františka Ulricha